Hawai'i speciál

!!!WARNING!!! Nejedná se ani tak o blog, jako spíš o celou knížku. Pochopíte sami.

Nazdárek všichni! Vítejte u dalšího blogu, tentokrát na čas, jak jsem slíbila. A jak už z názvu můžete vědět, dnešní blog bude o tom, co už jsem minule naznačovala - a to o výletu na Hawaii.

PS: Děkuju mami a tati<33!

PŘÍLETOVÝ DEN

Abych to na začátek nějak vysvětlila, jedná se o příležitost pro všechny exchange studenty z celého USA letět na týdenní program "ECO Hawaii". Zjednodušeně, funguje to na způsob kdo se dřív přihlásí, ten letí! Takže bych to samozřejmě nebyla já, kdyby se nevyskytly problémky. Na nějakou dobu, která se postupně stala spíš *dlouhou* dobou, jsem si myslela, že se nikam nepodívám, ale na poslední chvíli to klaplo. Přesně šest dní před odletem mi přišel email, že mi přidělili místo a pokud mám zájem, musím všechno s tím spojené do odletu vyřešit. Asi si dokážete představit, jaký chaos po tomhle vypukl: vyplnit sedm stránek přihlášky, podpis od rodičů, papíry do školy, sehnat letenky, nakoupit v podstatě úplně všechno,...

Naštěstí jsme to všechno zvládli a v 8.30am neděle už jsem seděla v letadle směr Denver - Honolulu. Popravě jsem nad ničím něměla čas přemýšlet nebo stresovat, jenže přestože cestovat sama zbožňuju, větší nudu jako na cestě tam jsem nezažila. Hned po přistání už jsem ale zaslechla dva české hlasy, které čirou náhodou pádily stejným směrem jako já, a po setkání s celou skupinou jsme zjistili, že z kompletního počtu 26 studentů je nás Čechů 8... Večer se toho moc nědělo, jen ubytovaní do chatek, spousta křiku kvůli hmyzu, a půlka z nás odpadla ve čtyři večer.

DAY #1

Pondělním programem bylo hlavně povalování, protože všichni byli rozdílně jet-legged, tudíž i původní túra po okolí se změnila na procházku po pláži a zastávku ve Walmartu:). Já toho aspoň využiju a KRÁTCE vám představím naší skupinku, atd. Celých sedm dní jsme zůstávali v YMCA kempu v podstatě na pláži, což se vyplatilo, jelikož jsme díky tomu chodili k oceánu v 6 ráno nebo i třeba v 9 večer! Našimi vedoucími byli Blake a Kayila - dva sourozenci, kteří se v jejich 25 letech chovali asi jako my, takže víc jsme si nemohli přát. Popisovat, jak to bylo s námi "účastníky" by zabralo sto let (a nikoho to stejně tak moc nezajímá), takže vám tu nechám alespoň seznam zemí, ze kterých jsme se všichni vykulili: ČR, Polsko, Německo, Francie, Španělsko, Estonsko, Lotyšsko, Gruzie, Palestina, Brazílie, Kolombie, Japonsko, Vietnam a Kazachstán.

DAY #2

V úterý byl náš první výletový den, kdy jsme namačkaní ve dvou karavanech vyrazili do Polynéského centra. Polynéské centrum je turistické místo skládající se z množství obchůdků - hlavně s jídlem a suvenýry - a z "území" rozděleného do několika "ostrovů" podle kultur. Vedoucí nás nechali seskupit podle toho, jak kdo chce, a pak jsem měli v podstatě celé odpoledne na to všechno prozkoumat. Bylo docela těžký si vybrat, a i když nás potkal slejvák, my jsme nakonec stihli hodinu ukulele, představení tradiční svatby, divadlo, projížďku v kánoe, nebo třeba i tancování s kokosy:)). K večeři jsme měli na 2 hodiny rezervaci v nějakém fancy bufetu, kde jsme sice mohli sníst cokoli jsme chtěli, ale většina se stejně po půl hodině vzdala. Poslední aktivitou byla noční show, kdy nám asi 100 krásných havajských holek a kluků zatančilo příběh o stvoření jejich kmenů. Znovu - nebyla bych to já, kdyby se něco nepomotalo, takže když mi zapomněli říct, že se během představení nesmí natáčet, museli mě v průběhu přijít napomenout. Pomoc.

Do kempu jsme se vrátili asi v 11 večer, a popravdě úterý bylo pro mě společně s pátkem nejlepší den, můj nejoblíbenější.

DAY #3

Středa si troufnu tvrdit byla kritickým dnem pro nás všechny, a to z jediného důvodu. Vážně jsme totiž museli začít pracovat na tom, co byl původní účel tohohle týdne, a to dobrovolničení. Nikdo moc nevěděl, o co se bude jednat, ale nakonec to nedopadlo nejhůř. Několik let (desetiletí?) zpátky přivezli na Hawai'i kalifornskou trávu, aby se na ní mohl pást dobytek, ale potom zjistili, že pro to není vhodná... Tudíž se jí chtějí zbavit a to s pomocí nikoho jiného, než nás. Jediným problémem, který se asi o pět minut později stal docela zásadním (haha), byl hmyz. Zhruba třetina holek kvůli tomu začala stávkovat, ale abych jim nekřivdila, musím uznat, že to byla kvalita. Dokonce mi po noze dvakrát lezl malý, roztomilý škorpionek.

Celkově jsme tak jako tak odvedli vážně dobrou práci, takže jsme odpoledne zajeli na projížďku ananasové plantáže a do největšího bludiště na světě! - To je tak nějak k tomu, co se dělo ve středu.

DAY #4

Už jsme za půlkou, na plánu byla návštěva okolních pláží, a čtvrtek se tak oficiálně stal největším plavacím dnem na světě. Díky bydlení pět kroků od pláže jsme samozřejmě ve vodě byli od rána do večera každý den, ale až vám tu za vteřinku nechám čtvrteční rozvrh, pochopíte... Vypadalo to asi takhle:

1. Bazén. Ano, v kempu jsme měli bazén, který ale sloužil hlavně ke zkoušce toho, zda jsme dostatečně zdatní na to plavat v oceánu. Nebylo to nic těžkého - spočívalo to ze skočení a ponoření se pod hladinu, minuty šlapání vody, a přeplavání 1 délky bazénu - jenomže i tak ne všichni prošli:(.

2. Procházka ve Waimea Valley a.k.a. botanické zahrady vedoucí k vodopádu s příležitostí vypůjčení si plovacích vest, takže v podstatě koupání se.

3. Návštěva Pipeline beach.

4. Návštěva Sunset beach.

5. Návštěva Shark Cove beach.

6. Po návratu zpátky, plavaní při západu sluníčka, jako vždycky.

Přestože jsme se tak trochu stali na den rybama, cesta domů byla taky zajímavá. Šla jsem takhle náhodně po ulici vedle Sophie z Německa, když na nás vyskočila kytka. Pokud znáte taková ta videa z instagramu/tiktoku, kde člověk převlečený za rostlinu stojí v květináči a potají natáčí reakce lidí, tak víte, o čem mluvím. Sice jsem vyskočila asi tři metry do vzduchu, ale naštěstí jsem neječela - na rozdíl od Sophie, která málem omdlela.

DAY #5

Pátek se stal posledním celým dnem stráveným pohromadě, a zároveň dalším dnem stráveným kompletně mimo kemp. Ráno jsme si sbalili batůžky a poprvé za celý týden jsme vyrazili do města - a to rovnou do toho hlavního! Na den v Honolulu jsme se všichni těšili tak nějak ze dvou důvodů: zaprvé, primárním účelem byl rozchod a prohledávání lokálních obchůdků, takže jsme mohli veškerý volný čas zaplnit nakupováním, a zadruhé, na večer nás čekalo plavání + večeře na slavné Waikiki pláži! (To je mimochodem ta, kterou můžete často vidět např. v reklamách nebo na fotkách).

Abych byla upřímná, čekala jsem to mnohem horší: z hlediska lidí, turistů, atd. Asi je to tím, že to nebyly letní prázdniny, ale nikdo se nemačkal, do nikoho jsi ve vodě nenarážel, a obecně jsou Havajci moc milí a usměvaví. Nikdo z místních tě nepozdraví jinak než "aloha" a pravděpodobně uvidíte každých pár vteřin někoho mávat tzv. "shaka sign", který má ten stejný význam (uvidíte níž v tom přívalu fotek, který jsem vám tady nechala).

Protože byl pátek posledním večerem v kempu, nikdo toho samozřejmě moc nenaspal... ne že bychom toho druhý den nelitovali. Měli jsme závěrečný program společně s táborákem na pláži, kde jsme jak jinak než opékali s'mores:). Taky jsme si vyrobili kartičky s jmény, na který nám ostatní potom napsali vzkaz a podepsali se. Co mě vážně zaskočilo, bylo když nám jeden z pracovníků kempu představil hru městečko palermo. Hráli jsme snad do nekonečna a málem jsme u toho jednou uhořeli, ale byla sranda, tak co! Zhruba v 11pm jsme se rozhodly s kamarádkou Thú (z Vietnamu) zajít si na poslední procházku po pláži, čemuž nám kupodivu nikdo nebránil. Teď ale přijde ten zvrat, tak mě nechte vysvětlit. Jednou z prvních věcí, kterou nám na začátku oznámili bylo, že se sem a tam někde objeví tuleň, a pokud ho uvidíme, máme utíkat pryč, protože jsou v ohrožení. Asi si tedy umíte představit naše obličeje, když jsme uprostřed dělání selfíčka o jednoho prakticky zakoply. Pokud ne, krátce vám to představím.

Thu: křičí

já: Přemýšlím o všech možnostech. a) je to jenom dříví, b) je to tuleň, c) někdo si tu dává šlofíka, d) někdo umřel a leží tam mrtvola

Thu: málem spadne do vody

já: samozřejmě na to posvítím baterkou

závěr: JE TO TULEŇ!!! Zdrháme.

I když se z romantické procházky při měsíčku stal spíš půlnoční maraton, všechno dobře dopadlo a naštěstí jsme přežily! Ráno jsme si každopádně přivstaly, abychom místo činu mohly omrknout znovu, a domněnka potvrzena. Nikde ani stopy. Pravděpodobně si říkáte, že tohle už je opravdu všechno, ale ono není. Čas na další historku.

V nehoráznou hodinu ráno, na které jsme se jednohlasně shodly, že by měla být nelegální, jsme se konečně vydaly na kutě. Sotva zalezu do postele - BIIIIIPPP! No, co vám povím, málem jste mě ztratili podruhé, protože jsem podle mě dostala infarkt a ohluchla zároveň. Ne že by se mi ale chtělo něco dělat, takže plán A je ignorovat to a doufat, že se to nestane znovu. Bohužel to vypadá, že všechno moje štěstí už je vyčerpané, takže nezbývá než v podstatě vypadnout z okýnka a hodit kamínek do toho, pod kterým spí Thu. Po chvíli pátrání odhalíme zdroj, kterým je požární alarm z boku chatky (doufejme že nefunkční), a pouštíme se do likvidace. Kdo mě zná, ví, že kvovíjakej koumák já rozhodně nejsem, takže když se to ještě zhorší - BBIIIIIIIPPPP - rozhodneme se, že musíme přistoupit na nejhorší: obětuji svoji jedinou sponku do vlasů. Trvá nám asi 30 minut než zjistíme, že Thu ke koumákům taky nepatří, jelikož po úmorném boji, jedné zlomené sponce a trvalému ohluchnutí jsme našly skrytý čudlík na vypínání...

ODLETOVÝ DEN

Sobota je chaos sám o sobě. Všichni jsou unavení, padáme vedrem a do toho všeho si každý snaží sbalit svůj kufr. Nebo spíš kufry. Protože logicky letíme jednotlivě, cesty na letiště probíhají během celého dne zhruba od 3 ráno do 3 odpoledne. Nikdo asi neví jak, ale zvládli jsme to. Já jsem znovu narazila na své ztracené štěstí, protože jsem den předem zjistila, že mám stejný (první) let jako Matyáš, který zůstává v Texasu. Ono na tom v realitě stejně moc nezáleželo, protože to byl noční let, ale bylo fajn mít někoho s sebou, zvlášť když jsme si mohli zabookovat sedadle vedle sebe:).

Trochu ale předbíhám. Před tím, než jsme vůbec mohli vejít do budovy letiště jsme museli projít kontrolou, pokud s sebou nevyvážíme ovoce, rostliny nebo zvířata. Musím říct, že jsem byla docela ráda, že jsem se rozhodla ráno vyndat z batohu jablko a pomeranč od snídaně, haha. Při čekání na odlet proběhla hromada brečení, ale tak to asi není moc překvapivé. Poslední komplikací týdne byla bouřka, která se na nás hnala, a kvůli které si nikdo nebyl moc jistý, jestli se naše lety neodloží. Dopadlo to ale dobře, a kromě obrovských turbulencí, dva dnech beze spánku a proběhnutí se po letišti, jsme se úspěšně dostali domů.

Děkuju vám všem, kteří jste tenhle blog zvládli dočíst až do konce, zasloužíte si zlatou medaili. Hodně jsem přemýšlela, jestli to nerozdělit na půlku, jenomže jelikož jsem včera padla nemocná, rozhodla jsem se sfouknout to najednou. Pardon:). Mějte se fanfárově.

vaše Míša

PS: Z nějakého záhadného důvodu se mi sem nedaří většinu fotek nahrát, takže se omlouvám, ale **v tuhle chvíli** s tím nic nenadělám.